Na tiskové konferenci se ujímá slova manažer týmu Moto Racing Group Ervín Krajčovič a hodnotí působení svých svěřenců na Dakaru 2019. Asi nejvice ho mrzí odstoupení španělského jezdce Joana Pedrera, kterého zradila technika. Šlo totiž o banální závadu v řádu desítek eur a to potom dokáže naštvat dvakrát tolik. Stejně tak je mu líto odstoupení čtyřkolkáře Tomáše Kubieny, který i letos předváděl, že patří mezi top jezdce a do chvíle, než mu vystavil stopku porouchaný motor, atakoval příčky nejvyšší. Naopak radost mu udělala posádka SxS kategorie ve složení Olga Roučková a Daniel Zelenka, kteří Dakar dokončili a vyzkoušeli si pro sebe i tým úplně novou kategorii.
Třešínkou na dortu je jednoznačně patnácté místo v kategorii motocyklů Milana Engela a je nutno dodat, že si ho Milan s celým týmem pořádně vydřeli. Vždyť podle jeho slov šlo o vůbec nejtěžší ročník a je fuk, že se jelo pouze na území jedné země. Také proto se vydatně slavilo a vzpomínky na devatenáctkový Dakar budou pro všechny aktéry hodně hluboko uchované. My jsme si ještě před tiskovkou s Milanem na chvíli sedli a o Dakaru si popovídali.
Milane, jaký byl letošní Dakar z Tvého pohledu?
Všichni říkali, že letošní Dakar probíhající v jedné zemi bude jednoduchý. Jenže to nebyla pravda, protože byl daleko těží než ty předchozí, i proto, že se hodně jelo ve feš-feš terénu a daleko více se bojovalo v písku. Jeli jsme třeba dvě stě kilometrů jenom v dunách, takže to bylo hodně technický a zároveň velice náročné na fyzičku. Za mě tedy dost těžký ročník.
Letos se závodilo výhradně v Peru, byl terén jednotvárný nebo rozmanitý a neustále se měnil?
Terén se neustále střídal, ale samozřejmě, že když bylo více zemí, byl Dakar více různorodý. Mě osobně takto vyhovoval, protože dříve v Argentině nebo Bolívii jsme jeli hodně po pláních a to bylo nebezpečné, jelikož se upalovalo v neuvěřitelných rychlostech. Naopak letos se jel více terén, duny a feš feš.
Tobě tedy vyhovuje spíš technický terén než rychlá palba, kdy máš založeno a letíš kudlu?
Ano, nejsem totiž úplně stavěnej na to, abych letěl sto osmdesát a modlil se, jestli něco trefím nebo ne. Myslím si, že víc ovládám jízdu v technickém terénu a také těžím z dobré fyzičky.
Výsledek parádní, nicméně, jak své vystoupení hodnotíš Ty a s jakým cílem jsi na Dakar odlétal?
První dvacítka je vždycky tovární záležitostí, ovšem dalo se předpokládat, že někdo odpadne. Že tam bude takto velká úmrtnost, to jsem vůbec nečekal. O tom svědčí i to, že ze stopětačtyřiceti motorek dojelo jen pětasedmdesát, a to jen potvrzuje tvrzení, že to nebyl vůbec jednoduchý Dakar. Odjížděl jsem s tím, že chci být dvacátý, protože už jsem si to vyzkoušel a říkal si, že v cíli musí být vysněná dvacítka. Jel jsem si svou hlavu a ve finále z toho vypadlo patnácté místo, což jsem popravdě vůbec neočekával. Proto jsme já i celý tým nad míru spokojeni a můžeme být za výsledek vděčni.
Dokážeš popsat, jak se soutěž vyvíjela od první etapy až po tu poslední?
Začátek jsem tak trošku zameškal, lépe řečeno, začínal jsem vlažněji. Všichni se mě snažili hnát dopředu, ale i tak jsem se snažil jet svou hlavu a vůbec jsem nikam přehnaně nespěchal, protože Dakar je hrozně dlouhej. Jak se ukázalo, taktika se vyplatila.
Takže prioritou bylo jet chytře, takticky, s rozvahou, pomalu se dostávat se do tempa a ve finále to urvat?
Přesně tak! Poslední etapa rozhodovala o tom, jestli budu patnáctý nebo šestnáctý, protože mi před ní chyběla na polského závodníka minuta. Nakonec se to povedlo! Do poslední erzety jsme startovali v obráceném pořadí a paradoxně mi pomohli pomalejší závodníci startující přede mnou. Naopak mínus bylo to, že jsem startoval právě s tím polským jezdce společně a jemu stačilo jet mou rychlost a jen mě kopírovat. Musím přiznat, že jsem hodně riskoval a předjížděl hodně jezdců přede mnou a třeba v prašných řečištích musel hodně zariskovat. Také mi pomohl Sunderland, který mi pomohl s hledáním ukrytého way pointu. Společně jsme ho našli a pak už jsem se ho jen držel až do cíle a to mi zaručilo, že jsem poslední etapu dojel jedenáctý.
Jaké to bylo, držet se takového rychlíka, jakým je tovární jezdec KTM a vlastně dakarský vítěz, Sam Sunderland?
Myslím si, že jel úplně bez hlavy. Jel sice jistě, ale tempo bylo neskutečný… člověk si snad ani nedovede představit, jakou jedou tito jezdci palbu, jak skáčí duny a jaké nesmysly jsou schopni ustát.
Kde jsi se na Dakaru cítil nejlíp a kde vidíš rezervy?
Hodně mě bavily duny, protože jsme měli výbornou gumu od Mefa, kterou jsme během roku testovali. Ještě jsme změnili směs a to pak tahle guma vydrží hrozně moc. Kromě toho je to fakt špalek a bere neskutečně hodně, což se v písku hodí a duny se zdolávají o to jednodušeji. Také jsem měl starší model KTM a ten je ve spodku mnohem výkonnější, což mi v dunách maximálně vyhovovalo. Jelikož se v dunách nejede jenom deset kilometrů, ale mnohem delší vzdálenosti, mohl jsem si vše takticky rozložit a jet stabilní jízdu, kterou jsem si skvěle užil. Asi nejvíc mi vadily feš feš pláně, kde byly rozježděné hluboké koleje, že mi kolikrát úplně zmizelo přední kolo a každé ubrání znamenalo kotrmelec. Kromě toho tam byly schované kameny a to bylo dost nebezpečné. I když se to nezdá, také jsme dost často jeli ve vysokých nadmořských výškách, kde byla hustá mlha a nic nebylo vidět. Do toho prášili jezdci před tebou, takže všudypřítomný nános prachu a do toho ještě musíš sledovat roadbook. Opravdu si to vyžadovalo stoprocentní pozornost.
Jak fungovala spolupráce s týmovým kolegou Joanem Pedrerem?
S Joanem jsme si rady dávali hlavně před Dakarem, protože jsme společně byli na závodech v Tunisku, kde jsme se vlastně spřátelili. Je to fakt dobrý parťák a také proto doufám, že spolu budeme fungovat i nadál. Potom na Dakaru jsme si už jeli každý to své. Kromě toho Joan je profík a například nespal u nás, ale v jiném sektoru v kamionu, zatím co já ve stanu. Prostě on je zvyklý na něco a stejně tak já jsem zvyklý na něco… na Dakaru jsme si šli každý po svém.
Jak fungoval tým a Tvůj letitý mechanik Pavel Bartůněk?
Tým fungoval perfektně, fakt pecka a všechno skvěle šlapalo! Můj mechanik odvádí každoročně perfektní práci, to ani nejde vychválit. V bivaku jsem mohl viděl, jak mechanici ostatních jezdců na motorkách makají, ale dělali třeba tři hodiny, pak ji zaplachtovali a bylo hotovo. Naproti tomu Pája makal do půlnoci, vyměnil mi všechny kapaliny, odvzdušnil spojku, udělal brzdy, zkontroloval rám i kabely, přezul kola, přetáhl všechny šrouby a takhle to bylo každý den. Prostě precizní práce. Motorka byla od začátku do konce bez problému a je fakt, že jsem ji nijak neublížil, protože jsem neměl žádný větší „kreš“. Motorka je po Dakaru taková, jaká byla na startovní rampě, protože dostávala každý den skvělý servis.
Dokážeš říct nejhezčí okamžik Dakaru a naopak ten, na který chceš rychle zapomenout?
Nejlepší byla asi ta poslední etapa, kdy létaly emoce vzduchem a bezprostředně po dojetí oslava s týmem. Prostě veliký zážitek, který si zasloužil celý tým. Letos jsem udělal nejlepší výsledek za celou historii MRG a za to jsem moc rád. Naopak špatných zážitků letos moc nebylo, spíš žádný. Tenhle Dakar jsem se snažil být pozitivní a nebýt vůbec negativní… prostě to brát s pokorou a na nic si nestěžovat. Mrzelo mě, že jsem dostal penalizaci čtyři minuty, ovšem chtěli mi dát osm a dokonce mě i vyloučit. Šlo o to, že v neutralizaci jsem vyjel o minutu dřív, ovšem nevědomky. Odpočítává se nám totiž na navigaci čas do odjezdu a když zmizí, objeví se „OK“, takže v tu chvíli můžu vyrazit. To mi navigace ukázala a tak jsem logicky vyjel, jenže tohle v systému organizátor neviděl. Popravdě, proč bych taky vyjížděl dřív a něco takto hloupě riskoval?
Jací byli v Peru fanoušci?
Prožívali to tam hodně, to je pravda, ovšem takové jako v Bolívii to nebylo. Každopádně skvělá atmosféra, a to hlavně na rampě.
Jak se podepsala příprava před Dakarem?
Na této motorce jsem jezdil celý rok a to mi hodně pomohlo. Už jsem na ni jel minulý Dakar, jenom jsem měl jiný motor a jiné pérování a to bylo hodně znát. Také jsem na sobě hodně makal a každý den dřel na fyzičce se svým kondičním trenérem, od kterého jsem měl na míru připraven cross fit trénink. I díky tomu jsem byl každý den v pohodě a to viděl manažer i kluci kolem mě. Dost lidí bylo zdrchaných a já patřil těm, kteří byli v pohodě.
Co říkáš na další triumf KTM?
Já si myslím, že KTM má taky trošku štěstí, i když Tobyho opravdu obdivuji, stejně jako Walknera. Přál jsme to ovšem Američanovi Brabcovi a také Van Beverenovi, protože jejich jízda se mi strašně líbí a určitě oba mají na skvělé umístění, jenže vždycky si vyberou smůlu a nedojedou, což je škoda.
Co Tě teď čeká a počítáš z Dakarem 2020?
Tak ještě jsem nebyl na koberečku u týmu… každopádně tenhle čas si chci užít, protože kdoví, kdy se mi něco podobného zase povede. Uvidíme, ale chuť je, nechci s tím skoncovat a rád bych se na další závody připravoval. Myslím si, že patříme mezi přední týmy a máme vše na úrovni a to je skvělý základ.
Dokážeš jedním slovem charakterizovat letošní Dakar?
To fakt nevím…Nevyzpytatelný? Náročný?
Copyright © Motorkari.cz
Sdílejte:
